V Calgary je zvláštní klid. Ne ten ospalý, ale ten, co voní dálkami – jako když stojíš na kraji města a víš, že pár hodin odtud začínají hory, které ti vyrazí dech ještě dřív, než se k nim přiblížíš. Samotné město působí jako místo, kde se život žije bez přetvářky – dřevěné domy, široké ulice,…
Marseille není žádná uhlazená kráska. Spíš drzá, hlasitá, barevná a trochu neučesaná – ale právě v tom má kouzlo, které ti vleze pod kůži dřív, než stihneš říct bouillabaisse. Přístav, kde se míchá všechno se vším: ryby s kořením, francouzská nonšalance s horkou jižanskou krví a moře s betonem…
V Bari se všechno odehrává kousek od moře. Prádlo visí nad hlavou v úzkých uličkách, motorové skútry projíždějí kolem s lehkostí, která tě donutí uskočit o vteřinu dřív, a staré ženy připravují těstoviny přímo na chodníku – ne pro efekt, ale protože tak to prostě dělají. Tenhle přístav na jihu…
Manila tě neunaví tím, co vidíš, ale tím, co všechno najednou cítíš. Smog, kadidlo, smažené kuře z plastového stánku a k tomu hudba, co hraje o tři ulice dál. Je to město, které nemá chuť se ti zalíbit. A právě proto zůstává v hlavě. Mezi rozpadajícími se kostely, betonovými bloky a hypermoderními…
Některá místa voní dřív, než je uvidíš. Zanzibar mezi ně rozhodně patří. Jakmile vystoupíš z letadla, vzduch tě obalí směsí skořice, hřebíčku a mořské vlhkosti, která se ti lepí na kůži stejně jako zážitky, které si odsud odneseš. Nečekej sterilní tropickou idylku – tady se mezi kokosovými palmami…
Los Angeles ti nic nedá zadarmo. Rozplizlé, roztahané, bez jasného centra – ale právě v tom je ten háček. Musíš si ho poskládat po svém. Jednou se touláš mezi starými billboardy v Koreatownu, jindy do noci sedíš na pláži v Venice a posloucháš vítr, co se pere s vlnami. Ráno traffic na šest pruhů,…
Barcelona není město, kam přijedeš „něco vidět“ a pak si odškrtneš seznam. Tady se ztrácíš. V mozaice Gaudího dlaždiček, ve stínu fíkovníků v parcích, v nočních debatách u stolku s vermutem, které začnou být zajímavé až po půlnoci. Můžeš se nechat unést architekturou, mořem nebo jen tempem, které…
Paříž tě nespálí sluncem ani tě neoslní hlučným chaosem. Paříž ti spíš šeptá do ucha, nenápadně, ale sebevědomě – že má čas, že tě nemusí přesvědčovat, že prostě ví. Stačí si sednout s kávou na rohovou zahrádku, sledovat lidi, co nikam nespěchají, a chvíli se tvářit, že tam patříš. Ráno Louvre,…
Na Maltě tě první praští do nosu vzduch – horký, slaný a trochu zaprášený, jak to umí jen ostrovy, co zažily víc bitev než prázdninových sezón. Pak se ti do zorného pole začnou cpát medově zbarvené budovy, na kterých se střídá arabská, italská i britská stopa, a z reproduktorů v autobuse hraje…
Na Rhodosu ráno kráčíš po kamenných ulicích rytířského města a odpoledne už ležíš na opuštěné pláži, kde šumí jen vítr a vlny. Tohle není ostrov, který by ses snažil pochopit za den – a vlastně to ani nejde. Každá zatáčka v horách tě zavede do jiného století, každá taverna má svou vlastní verzi…
