Soluň je jako neprobádaná kniha, co čeká na to, až se do ní ponoříš. Řecké město, které ti neodhalí vše hned, ale čím déle tu jsi, tím víc ti toho ukáže. V uličkách se mísí zvuky, vůně i historie – od byzantských památek až po moderní kavárny, které si libují v kreativitě. A přitom je to stále…
Tel Aviv není město, které tě žádá o souhlas. Prostě je. Ráno na pláži mezi surfaři, v poledne pod fíkovníkem v ulici, která vypadá jako z retro pohlednice, večer na střešní párty, kam tě někdo pozve jen tak mezi řečí. Neřeší se tu protiklady – tady se prostě vedle sebe žije. Bauhaus u vedlejšího…
Marseille není žádná uhlazená kráska. Spíš drzá, hlasitá, barevná a trochu neučesaná – ale právě v tom má kouzlo, které ti vleze pod kůži dřív, než stihneš říct bouillabaisse. Přístav, kde se míchá všechno se vším: ryby s kořením, francouzská nonšalance s horkou jižanskou krví a moře s betonem…
V Bari se všechno odehrává kousek od moře. Prádlo visí nad hlavou v úzkých uličkách, motorové skútry projíždějí kolem s lehkostí, která tě donutí uskočit o vteřinu dřív, a staré ženy připravují těstoviny přímo na chodníku – ne pro efekt, ale protože tak to prostě dělají. Tenhle přístav na jihu…
Cagliari není to místo, kam jedeš za konkrétní památkou. Jedeš tam spíš za pocitem, že i obyčejná ulice může vonět po historii a večeře v zapadlém dvoře být lepší než týden v resortu. Sardinie ti v hlavním městě neukazuje turistickou tvář – místo toho tě přivítá ospalým rytmem, oprýskanými fasádami…
Barcelona není město, kam přijedeš „něco vidět“ a pak si odškrtneš seznam. Tady se ztrácíš. V mozaice Gaudího dlaždiček, ve stínu fíkovníků v parcích, v nočních debatách u stolku s vermutem, které začnou být zajímavé až po půlnoci. Můžeš se nechat unést architekturou, mořem nebo jen tempem, které…
Paříž tě nespálí sluncem ani tě neoslní hlučným chaosem. Paříž ti spíš šeptá do ucha, nenápadně, ale sebevědomě – že má čas, že tě nemusí přesvědčovat, že prostě ví. Stačí si sednout s kávou na rohovou zahrádku, sledovat lidi, co nikam nespěchají, a chvíli se tvářit, že tam patříš. Ráno Louvre,…
Na Maltě tě první praští do nosu vzduch – horký, slaný a trochu zaprášený, jak to umí jen ostrovy, co zažily víc bitev než prázdninových sezón. Pak se ti do zorného pole začnou cpát medově zbarvené budovy, na kterých se střídá arabská, italská i britská stopa, a z reproduktorů v autobuse hraje…
V Benátkách nemá smysl řešit, kam jít první. Prostě se necháš unést – klidně hned za rohem, kde se mezi oprýskanými domy houpe loďka s prádelní šňůrou a výhledem, který by mohl viset v galerii. Město na vodě není kulisa pro romantické pohlednice, ale živá spleť uliček, mostků a ticha, které tu má…
Na Rhodosu ráno kráčíš po kamenných ulicích rytířského města a odpoledne už ležíš na opuštěné pláži, kde šumí jen vítr a vlny. Tohle není ostrov, který by ses snažil pochopit za den – a vlastně to ani nejde. Každá zatáčka v horách tě zavede do jiného století, každá taverna má svou vlastní verzi…
